Category: Minulé ročníky

27. 5. 2018

Určitě se sluší začít gratulací, protože večer 18. května 2018 se v Divadle Archa představily dvě choreografky – Johana Pocková a Sadie Cansu Ergin –, které v předchozím roce v klání o Cenu Jarmily Jeřábkové zvítězily. Obdiv jim patří i za to, že v květnovém večeru dokázaly ovládnout jeviště, když každá zatančila hned dvě vlastní sóla. Gratulace míří také k Festivalu Nové Evropy, k němuž se Cena Jarmily Jeřábkové váže, neboť se pod taktovkou Evy Blažíčkové konal jeho jubilejní patnáctý ročník.

Johana Pocková

V první polovině večera laureátky předvedly vítězné choreografie na výběr z hudby Aleše Březiny, kterou určila pravidla soutěže jako povinnou složku. Skladby tohoto současného autora byly samy o sobě velmi bohaté na emoční sdělení, v mnoha případech se jednalo o hudbu filmovou. Umělkyně bojovaly s nelehkým zadáním, jak smysluplně postavit zvuk do dialogu s tancem tak, aby spolu obě složky komunikovaly či se doplňovaly, a nevedly tak zápas o divákovu pozornost. Avšak přistihla jsem se, že při sledování díla Sadie Cansu Ergin Everlasting jsem pociťovala úlevu, když po zaznění první skladby autorka zařadila pohybovou pasáž na ticho, a byla jsem jaksi zklamána, když se pak ozvala další kompozice. Tím v žádném případě nekritizuji kvalitu hudby, ale právě naopak poukazuji na výzvu, s jakou se choreografky potýkaly. Je otázkou, zda se z Březinovy nabízené tvorby dala vybrat jiná díla, v nichž by kombinace množství pohybu a bohatosti hudby vyzněla o něco méně „přehlceně“.

Sadie Cansu Ergin

Johana Pocková použila pro své dílo Vražda! Malá komiksová historie rovnou čtyři Březinovy skladby. Hned na začátku interpretka zaujala silným pohybově-hereckým projevem, když se s nadhledem vtělila do mužské postavy v saku. Tu vystřídal charakter s růží v klopě a v třetí části pak výtvarně působivá postava s ptačí hlavou. Moment, v němž bytost s velkým zobákem a lesklýma očima postupně sklesávala, ve mně svým procítěním zůstal jako jeden z nejsilnějších obrazů večera.

Johana Pocková se předvedla jako velmi suverénní a nápaditá interpretka v hereckých i tanečních částech projevu. Vyvstávala mi však na mysli otázka, jak choreograficky zacházet s balancem a kompaktností mezi výrazným hereckým projevem a tanečními pasážemi, když do hry vstoupilo tolik tanečních prvků (flexibilní práce nohou, otočky, změna úrovní pohybu), že to někdy bylo na úkor ztvárnění charakteru představované postavy. Ocenila bych, kdyby do sebe byly tyto dvě polohy více integrovány, abych jako divák nikdy nepostřehla rozdělení mezi sledováním sdělení výrazu a taneční fráze. O provedení sól Everlasting a Vražda! Malá komiksová historie v listopadu 2017 psala také Nina Vangeli zde.

Po první části představení následovaly premiéry zcela nových děl, vytvořených jako poslední krok k završení působení v soutěži. Obě choreografky v této tvorbě potvrdily, že styl a postupy použité v první části večera nebyly náhodné, a pokračovaly v obdobné linii svého uměleckého zájmu. I když konferenciérka oznámila, že dílo Glimpses vzniklo jako reakce na chování členů poroty, což u diváků vzbudilo pobavení, autorka Sadie Cansu Ergin i v této chorografii zůstala, stejně jako v předchozím díle, u výrazu trpícího člověka. Po minimalistickém začátku vleže s přísně rovnou paží se postupně vrátila k pohybovému stylu předchozí choreografie zvýrazňující vztah paží, přední části hrudníku a hlavy a vyjádření zranitelnosti akcentací hrdla při záklonu hlavy. Tentokrát výpověď obsahovala konkrétní gesta a na závěr byla interpretka symbolicky bita vlastní odosobněnou pěstí. I v tomto momentu se však pohyb nesl v lyrickém duchu bez extrémů, což se zdá být poloha, ve které se autorka cítí jistě.

Johana Pocková

Johana Pocková v díle Proč ne teď? pobavila diváky pěveckým výstupem songu I love you baby, aniž by vydala jedinou hlásku. Následoval sled scén, které byly (stejně jako v předchozím díle) výtvarně distinktivní. Drátěná klec, do níž se tanečnice zavřela, se stala prostorem pro zvnitřněný pohyb, aby se po jejím opuštění roztančila v prostoru, přešla k lavoru a v souladu s hudebním doprovodem obsahujícím zvuk padajících kapek se smočila v obsahu vody. Výstup opět zakončila herecky-pěveckou performancí. Snad právě v tento moment autorka naplňovala slova předeslaná v anotaci: „Často žijeme ve stínu vlastního já. Je ale tak osvěžující utéct z něj alespoň na chvilku. Proč ne teď?“

Jestli a kdy interpretka utíká od vlastního já, anebo mu naopak dovoluje se plně projevit, jsem v průběhu členitého díla jen nejasně tušila. Pozoruhodná umělkyně by si určitě mohla dovolit být ve svém sdělení ještě odvážnější a zvolené roviny vybrousit. Prozatím zůstalo přání vidět velmi silnou jevištní osobnost Johany Pockové v choreografii, kde si budu jistá, že se přesvědčivý výraz performerky občasně nerozmělní v proudu tanečních prvků, ale bude jimi naopak kompaktně komunikován, nenaplněno. O to víc se těším, až ji na jevišti uvidím znovu.

Psáno z představení 18. května 2018, malá scéna Divadla Archa.

Vražda! Malá komiksová historie
Choreografie a interpretace: Johana Pocková
Hudba: Aleš Březina (Fucking Weather, Suita, Buttoners, Lay, Up and Down)
Premiéra: listopad 2017

Everlasting
Choreografie a interpretace: Sadie Cansu Ergin
Hudba: Aleš Březina (Files of Secret Police, Zítra se bude)
Premiéra: listopad 2017

Glimpses
Choreografie a interpretace: Sadie Cansu Ergin
Hudba: Alper Maral, Mehmet Can Özer
Premiéra: 18. května 2018

Proč ne teď?
Choreografie a interpretace: Johana Pocková
Hudba: Radovan Pock
Premiéra: 18. května 2018

Autor: Jana Bitterová

Foto: Dragan Dragin

Psáno z Festivalu Nové Evropy 19. – 25. listopadu 2017, Venuše ve Švehlovce, DOX.

Autor: Nina Vangeli, Taneční aktuality

Festival Nové Evropy, v jehož rámci je udělována Cena Jarmily Jeřábkové v oblasti současného tance, byl letos patnáctý, jubilejní. Mezinárodní porota se proto chlubila takovými výraznými osobnostmi, jako je Germaine Acogny – královská persona afrického tance –, italská tanečnice Beatrice Libonati a Jan Minařík, oba bývalí členové souboru Piny Bausch. Z mladší generace jsme přivítali legendu maďarské taneční alternativy Martu Ladjanski,  publicistu a filosofa tance Michela Vincenota z Francie a další. Představení se konala v příjemném alternativním prostoru Venuše ve Švehlovce – až na závěrečný den, který se odehrál v umělecké galerii DOX.

Připomeňme, že „Novou Evropou“ jsou míněni mladí a začínající choreografové ze střední a východní Evropy, tedy z velké části zároveň z postsocialistických zemí. Ti měli hledat soudobou identitu vynořující se taneční střední Evropy.

Událost byla zahájena ohlédnutím za patnácti ročníky slavnostním koncertem laureátů uplynulých let. Viděli jsme v něm jak jednoho z prvních vítězů soutěže, tanečníka svrchovaně ovládnutého těla Jara Viňarského, tak jednu z posledních laureátek Ingu Mikshinu. Z jejího subtilního, sublimního tance vanula čechovovská nálada; mohlo vám to připadat jako rozloučení se starým domem, tak prostorový, až filmový dojem vyvolával projev této sólistky, rozvinutý plně a zároveň lyricky do prostoru sálu Venuše ve Švehlovce. Sofistikované a zároveň zcela přirozené proudění tance.

Zakladatelka Festivalu Nové Evropy a Ceny Jarmily Jeřábkové, paní Eva Blažíčková, je nositelka duncanovské tradice v přímé linii. Je také neúnavnou propagátorkou české moderní a současné hudby, čemuž odpovídá i charakter soutěže. Každý ročník je holdem některému českému skladateli 20. (a 21.) století. Účastníci – vybraní finalisté – proto v soutěži předvedou jednak volné, jednak povinné choreografie. Ty „povinné“ znamenají vytvořené na některý opus skladatele, jemuž je daný ročník věnován. Letos je jím Aleš Březina, skladatel „angažovaných oper“ a filmové hudby.

Slavnostní tečkou za celou událostí byla performance tanečnice Dagmar Chaloupkové. Ta putovala v mátožném a osudovém tanci vzducholodí Gulliver, rozpínající se na střeše DOXu. Kvazi nahá, oblečena do tělového trikotu, byla symbolem jakékoli lidské bytosti na cestě; klestila si cestu prostorem za tíživých zvuků Mystéria času Miloslava Kabeláče.

Galavečerem vítězů v  DOXu byl letošní ročník uzavřen. Zajímavým rysem tohoto ročníku byla skutečnost, že na rozdíl od minulých let nebyly nejinspirativnějšími díly volné choreografie, nýbrž ty „povinné“ na hudbu Aleše Březiny. První cenu přiřkla mezinárodní porota Tině Afiyan Breiové, původem rozkročené mezi Arménií a Čechy. Tanec Blue Gloom této absolventky škol Duncan Centre a belgické P.A.R.T.S se vyznačoval velkou razancí a energií a zejména členitostí jejího tělesného projevu. Na jejím pohotovém těle mluvil každý hypersenzitivní sval, celé tělo hrálo v bytostné přítomnosti, v překvapivém a zaskakujícím rytmu pohybu, v jeho střezích a výpadech; malá taneční amazonka rozčleněného a výmluvného těla si vybojovala pozornost poroty.

Plnou pozornost diváků i poroty měl nesporně i Dmitrijs Gaitjukevichs z Lotyšska. Některá z cen mu unikla pouze proto, že jeho kompozici Two square metres vysoké divadelní vynalézavosti, ba rafinovanosti, obrazy z jakési mystické science fiction se záhadnou komplikovanou scénografií a silnou atmosférou, by bylo možné za choreografii označit jen s velkou nadsázkou. Nicméně tato práce lotyšského umělce, výsostně divadelní, si získala obdiv a úctu všech.

Druhá cena šla za Johanou Pockovou. Publikum velmi vstřícně přijalo zejména její perzifláž komiksového příběhu A little comics history, pro niž sáhla do jazzově laděných Březinových skladeb. Přesvědčila především smyslem pro taneční humor a také narativními prvky svého „tanečního komiksu“. Ty byly ovšem také tím, co odvádělo poněkud mladou umělkyni od čistě tanečního živlu. Jedná se nesporně rovněž o velmi talentovanou a nadějnou mladou dámu, tanečnici stejně jako performerku s velkou jevištní prezencí.

Třetí cenu získala turecká tanečnice Sadie Cansu Ergin. Na rozdíl od obou předešlých emancipovaných a tanečně rezolutních mladých dam získala porotu svou „věčnou lyrickou ženskostí“. I její Everlasting byl vyjádřením bytostného ženského lyrického smutku. Byl to tradiční, nicméně svůdný obraz věčné Ofélie, která je krásná svým utrpením. Štíhlá a křehká Cansu senzitivně tančila tradiční smutný obraz trpící ženy. Z výběru hudebních skladeb (Zítra se bude – Proces, Tajné politické protokoly) vyrozumíváme, že jí šlo i o politické sdělení, avšak tělo tanečnice vypovídalo především o odvěkém bytostném a nespecifikovaném ženském smutku.

Z letošního rozdělení cen bychom mohli vyčíst, jaké vlastnosti soudobého tance hrají prim. Stále okouzluje tanec žensky lyrický (jako u Sadie Cansu Ergin), nikdy nezůstane bez odezvy humor a narace (jako v podání Johany Pockové). Diváci vždy ocení silný i divadelní obraz, jaký předestřel Dmitrijs Gaitjukevichs. Avšak nejcennější je pro rozvoj tanečního oboru a přesvědčivost tance progres výrazových a pohybových schopností samotného těla bez přívlastků – jeho stále větší, a nově překvapivá artikulovanost, to znamená schopnost vyjádření autonomních a originálních sdělení, s čímž souvisí i rozšiřování tanečního slovníku, jak o to usiluje Tina Afiyan Breiová.

Článek vyšel v Tanečních aktualitách

TISKOVÁ ZPRÁVA

Nina Vangeli
Na konci září vyvrcholilo koncertem v divadle Archa mezinárodní letní turné vítězů posledního ročníku choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové.  Turné zahrnovalo středoevropské země, jejichž mladí choreografičtí adepti především soutěž o Cenu JJ vyhledávají.  Vítězové se představili na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a České republice. Dramaturgii turné tvořily nové opusy vítězných choreografů, které vznikly na základě (peněžitých) cen soutěže – jak právě plyne ze soutěžních  podmínek. Cena Jarmily Jeřábkové takto začínající choreografy stimuluje k nové tvorbě a podporuje její veřejné uplatnění. A letos poprvé i v mezinárodních souvislostech.

Své choreografie ve slavnostním večeru v divadle Archa představili – a zúčastnili se jejich provedení i jako interpreti – Inga Mikshina, Roman Zotov a Pavla Vařáková. Vystoupení se těšilo vřelé odezvě plně publikem obsazeného sálu, a plným právem. Choreografie absolventů konzervatoře, ve dvou případech absolventů poměrně čerstvých, byly suverénní v názoru, emotivně vtahující a provedené v současném tanečním feelingu.

Inga Mikshina, rodačka ze Sibiře, dokončila před rokem studium na konzervatoři Duncan Centre. V divadle Archa představila dílo s názvem Hannah Hariet Chaplin cca 1925. Choreografie je ponorem do vnitřního světa, vzpomínek a utkvělých představ Chaplinovy matky, jak ji líčí Charles Chaplin ve svých memoárech. Ústředním motivem je pozvolné zatemnění mysli hrdinky. Diváci koncertu vítězů shlédli druhou verzi tohoto  titulu. – Verze první, uvedená v rámci soutěže, byla zalidněnější, a tím i plastičtější, přinášela rozlišitelné charaktery, a jakkoli neupadala do narace tanci cizí, uváděla srozumitelně do situace, z níž pak jednotlivé, i bizarní, atmosferické a intuitivní taneční výkony a jejich nahuštěná emocionalita organicky a čitelně vyvstávaly. Vedle tance se zde uplatila i herecká exprese. Celek byl chvějivým obrazem, nahozeným citlivým štětcem. – Aktuální verze, uvedená v Arše, byla redukována na tři tanečnice, snad znásobené Hanny/Hariet Chaplin, a vyjadřovala nefigurativně esenci stavu ženské duše, topící se nezadržitelně v sobě  samé.

Přinesla hypersenzitivní tanec tří charismatických tanečnic – samotné choreografky Ingy Mikshiny, Johany Pockové a Kristýny Šajtošové. Byl to tanec ztrojnásobené duše Hanny Hariet. Elegantní jednoduché dlouhé šaty tří tanečnic byly nevtíravým náznakem odvanuté doby. Tanec to byl melancholický, hypersenzitivní, pravdivý ve výrazu a kultivovaný. – Na druhou stranu nové zabstraktnělé verzi chyběly drobné citové drápky, drobné úchytku, útržky reality, kterými by se tvůrkyně dostala diváku na kůži až za čistě estetický vjem, k vjemu osudovému, tragickému. Nestačí melancholie tanečnic, smutek se musí zarýt do diváků.

Budeme-li se na tuto choreografii dívat jako na součást trendu fyzického divadla, který aktuálně v „pražské škole“ tance vítězí, pak by šlo o její jemnou variantu, variantu jemných, ostýchavých a sesterských dotyků, variantu jing.

Také Roman Zotov uvedl pod názvem Alisa Vasanta a pod značkou A+1 Company (za níž se skrývá dále spolutvůrce a tanečník Ivan Volkov) variaci na svou původní soutěžní choreografii. I v tomto případě šlo o fyzické divadlo, ale velmi expresivní, které představovalo naopak živel jang, a nejenom proto, že tvůrci i interprety byli muži. Ale hlavně proto, že to bylo podobně jako výchozí soutěžní choreografie „vykolejující fyzické divadlo, složené ze sledu trápivých snů. Absurdní, lehce  naturalistické, trochu ready-made“. Nové dílo je  pokračováním a rozvíjením nalezeného stylu. – Mužská přítomnost, doslova mužská tělesnost zde hrají zásadní roli. – Dva do půl těla obnažení mladí muži se drží se svým tancem dlouho hodně při zemi. Pozorovat, byť jen poloobnažené exponované mužské tělo, je svým způsobem náročné. Je to znepokojivě intimní. Stále totiž na takový pohled nejsme úplně zvyklí. Celá tisíciletá kultura nás vedla k pohledu na ženské tělo; dívat se na obnaženého muže je stále jaksi nepatřičné. Právě tak je fyzický dotek dvou mužských těl mnohem fyzičtější než sesterská intimita ženských tanečnic. A jako by se ani oni sami, dva obnažení (a tušíme i zpocení) muži necítili ve svých tělech komfortně, hledají na podlaze, a pak v celém prostoru nové tvary a polohy těla, nové možnosti přiměřenější, komfortnější, méně bolestné fyzické existence. Nebo někdy, zdá se, naopak bolestnější. Krása jde stranou, exhibice jde stranou, ohled na dámy v publiku jde stranou. Nejsou to jen nějaké ásány, tanečníci brázdí prostor jako jako přízemní víry, vytřepávají prostor jak staré prostěradlo. – Oba tanečníci podali zajímavou a náročnou definici muže.

Choreografka Pavla Vařáková ze skupiny EKS uvedla choreografii She, v níž tančí Kateřina Blažková, Zdena Hüttlová a sama choreografka. Jak plyne z názvu choreografie, jde o nejistotu ženy uprostřed tísnivých pravidel společnosti. Ve stylu tance převažovala jakási citlivá abstrakce. Kultivovaný taneční projev proto nedokázal vykoupit ani konkretizovat příliš obecné téma ženy, a asi ani neměl šanci odpovědět na sofistikované otázky po místě ženy v dnešní společnosti, předsudcích, kterým je vystavena, jejímu vnitřnímu rozporu s běžně chápanou realitou – jak si dávala za úkol choreografka. Trocha rekvizitní komiky (jakési hry se štokrlátkem) do problematiky jasno nijak zvlášť nevnesly. Co zbylo, byl velmi citlivý tanec tří vzájemně napojených tanečnic.

TISKOVÁ ZPRÁVA

Ve dnech 20. – 22. 11. proběhl již 14. ročník choreografické soutěže pro mladé a začínající choreografy ze střední a východní Evropy, založené známou osobností českého tance, paní Evou Blažíčkovou, a pojmenované podle její učitelky a velké postavy české taneční moderny, Jarmily Jeřábkové.

Na programu slavnostního zahájení ve známém pražském alternativním prostoru NoD bylo představení jedné z někdejších laureátek této ceny, Dory Sulženko Hoštové Proces. V následujících dvou soutěžních večerech se představily finalisté z Řecka, Ruska, Maďarska a Čech. Tyto večery se uskutečnily tradičně v divadelním sále konzervatoře Duncan Centre. Dnes čeká diváky a všechny účastníky závěrečný Gala večer vítězů; koná se v divadle Disk ve 20.00.

Skladatelskou osobností soutěžního ročníku je Ivana Loudová. Taneční provedení některé z jejích skladeb je povinnou kategorií soutěže kromě choreografických skladeb volných.

Členy mezinárodní poroty jsou vedle zakladatelky Evy Blažíčkové taneční publicistka z Prahy Nina Vangeli, maďarská nezávislá tanečnice a choreografka Márta Ladjánszki, Jan Minařík, bývalý tanečník proslulého souboru Tanztheater Wuppertal, Slovák Milan Zvada, kurátor Centra nezávislej kultúry v Bánské Bystrici a Pawel Korbus z Polska.

V minulých ročnících byli silní a získávali ceny zejména účastníci z Maďarska, a rovněž z Řecka. Letošní ročník patří choreografům ruského a českého původu. První cenu získala Inga Mikshina za sóla Tak snadno na hudbu Pražských imaginací – Tajemných budov na Starém městě Ivany Loudové a volnou skladbu Za úsvitu. Projev Ingy nesleduje trendy, mladá choreografka naslouchá tělu a jeho genové paměti, vystihuje náladu klimatu denní doby, klimatu těla. Je to tanec jako akomodace těla na nejjemnější záchvěvy duše, a tento tanec obsahuje i neokázalé stopy paměti těla – tělesné, gestické a taneční zvyky svého rodu. A nad vším vládl jako leitmotiv prožitek krásy pohybu v novém i tradičním slova smyslu.

O druhou cenu se podělili Roman Zotov z Ruska, především s přihlédnutím k choreografii Pobřeží na hudbu Nokturna pro violu a smyčce a Sinfonia numerica per orchestra da camera, a Češi Pavla Vařáková a Ondřej Krejčí ze skupiny EKS, za svou volnou tvorbu Na pokraji okraje (L/Edge).

Roman Zotov překvapil komplexním a bohatě rozpracovaným duetem, obrazem bratrské dvojice, opřeným o chlapecké vzpomínky, rozplývající se groteskně v pohyblivých vodách paměti. Bylo to vykolejující fyzické divadlo, složené z trápivě snových obrazů. Absurdní, lehce naturalistická, detailně promyšlená choreografie.

Skupina EKS, která předvedla dynamický duet v těsné spolupráci s živými hudebníky na scéně, zaujala především svým originálním tanečním jazykem a jeho exaktní artikulací. Bravurně provedený duet stál na prudkých kontrastech, četných bizarních pádech, překvapivých vysvobozeních z těchto pádů a prapodivně lomeném stylu intimních přiblížení. Při vší bizarnosti a stalých breacích byl elegantní a precizně kreslený do prostoru.

Zmíněné vítězné choreografie budou uvedeny dnes večer v Divadle Disk ve 20.00, poté, co odezní koncert z díla Ivany Loudové v provedení Kaprova kvarteta a budou slavnostně předány ceny vítězným choreografům.

V návaznosti na bienále Festival Nové Evropy, v jehož rámci se uděluje Cena Jarmily Jeřábkové (akce zaměřená na podporu mladých a začínajících choreografů „nové“, „jiné“, středovýchodní, posttotalitní Evropy), se uskutečnilo mezinárodní turné vítězů (vítězek) na trase Banská Bystrica – Budapešť – Praha. Bylo dílem synergie maďarských, slovenských a českých partnerů ze sféry nezávislého tance, konkrétně zakládajícího občanského sdružení Cena Jarmily Jeřábkové, agilního kulturního banskobystrického centra Zahrada a významného nezávislého maďarského tvůrčího uskupení L1. Takové turné vítězů se bude nadále konat vždy mezi soutěžními ročníky. Vyústěním tohoto turné je laureátek Ceny Jarmily Jeřábkové Eszter Herold a Markéty Kuttnerové k prezentování svých (pro soutěž připravených) nových choreografií v proslulém divadle Piny Bausch ve Wuppertalu. Polští partneři se letošního ročníku nemohli zúčastnit, ale již probíhá debata o připojení se v plném rozsahu v ročníku 2015.

Účast „visegrádských partnerů“ na projektu Rozhodnutí pořádat Festival New Europe spolu s udílením Ceny Jarmily Jeřábkové jako bienále a provázat tuto aktivitu s partnery ze zemí visegrádu se potvrdilo jako velmi šťastné rozhodnutí z řady důvodů:

• V průběhu roční pauzy se shromáždí více kvalitních soutěžních prací.
• Visegrádští partneři jsou stálými členy jury, spolurozhodují jak o výběru finalistů, tak i o udělení cen. Hodnotící analýzy jsou navíc skvělou možností k debatám a tříbení názorů.
• Turné, uspořádané v mezidobí soutěže v partnerských zemích, bylo velmi úspěšné a pro mladé tvůrce – vítěze bylo zkušeností prezentovat své práce v zahraničí.
• Oficiální program se obvykle ještě rozšíří o propojení s místní aktivitou (např. představení studentů konzervatoře J. M. B. v Banské Bystrici, představení laureátky Ceny Jarmily Jeřábkové 2008 Dory Hoštové v Praze apod.).
• Visegrádští partneři jsou rovněž odbornými poradci v záležitostech organizačních, ale stali se i přirozenými propagátory Festivalu New Europe.

Mediální ohlas

• Tisková konference po skončení soutěže.
• Rozhovor, poskytnutý do maďarského rozhlasu členkou jury a maďarskou partnerkou Martou Ladjanski.
• Řada doprovodných akcí – promítání, workshopy, představení konzervatoře z Banské Bystrici, debaty a analýzy nejen mezi účastníky soutěže, ale i s účinkujícími hudebníky a samotnou skladatelskou osobností ročníku 2013, panem Lukášem Matouškem.
• Pozvání vítězů Ceny Jarmily Jeřábkové Eszter Herold a Markéty Kuttnerové do divadla v německém Wuppertalu.

Organizátoři každoročně pořádané choreografické soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové, která se v posledních letech konala v rámci Festivalu Nové Evropy v pražském Divadle Duncan Centre, oznamují veřejnosti, že z finančních důvodů neproběhne letošní plánovaný 12. ročník soutěže.

Festival i soutěž se přesouvají na listopad roku 2012. Zájemci, kteří se do soutěže přihlásili již letos, byli informováni o změně termínu a budou mít tedy možnost prezentovat své dílo příští rok. Tímto se mění celková forma festivalu a soutěže na bienále. Záměrem organizátorů je zkvalitnit přípravy festivalu a soutěže, navázat další mezinárodní spolupráci a více propojit festival s ostatními tuzemskými i mezinárodními tanečními platformami.

Jak Festival Nové Evropy, tak choreografická soutěž Cena Jarmily Jeřábkové, budou i nadále poskytovat podporu mladým choreografům a tanečníkům. Rovněž chce festival i soutěž prezentovat kvalitu české současné klasické hudby a přispívat k šíření povědomí široké veřejnosti o soudobém tanečním umění.

V Praze, dne 30. 8. 2011

TISKOVÁ ZPRÁVA
Dvanáctý ročník soutěže, čtvrtý ročník festivalu

Choreografická soutěž pro mladé umělce ze střední a východní Evropy, se letos konala již po dvanácté od 25. 11. – 29. 11. V posledních letech probíhá její finále jako festival otevřený pro veřejnost. Specialitou soutěže je důraz kladený na vážnou hudbu; ze dvou soutěžních choreografií musí být jedna vytvořena na hudbu moderního českého skladatele. Jméno tohoto skladatele je vyhlášeno pro další ročník vždy při slavnostním zakončení soutěže. V minulosti se zde objevila jména jako Bohuslav Martinů, Miloslav Kabeláč, Petr Eben, Marek Kopelent, Kryštof Mařatka, Martin Smolka a další. Letos byl tímto skladatelem Jiří Teml.

Za dvanáct let soutěží prošli mladí choreografové z České republiky, Kypru, Lotyšska, Polska, Maďarska, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinska, Turecko. Letos byli mezi finalisty zastoupeni choreografové z Řecka, Polska/Německa, Slovenska a České republiky. Členy mezinárodní poroty jsou: zakladatelka soutěže, paní Eva Blažíčková, taneční publicistka Nina Vangeli, John Ashford z Velké Británie, spojený s činností londýnského tanečního divadla The Place a soutěže Aerowaves, Jan Minařík, bývalý přední člen Tanztheater Wuppertal Piny Bausch a Michel Vincenot, ředitel Scene conventionnée Dance, Pau, Francie.

V úvodních večerech Festivalu Nové Evropy vystoupili loňští a předloňští vítězové Kateřina Stupecká s dílem Sunyata-plodná prázdnota, tanečním sestupem šerem a magickými světelnými záblesky do hloubek podvědomí. Zoltán Grecsó v triu Touha žítvytvořil portrét svého otce, v němž mísí třeskuté svébytné sólové taneční variace se zpomalenými či utkvělými útržky životní reality, střídavě snové a humorně absurdní. Oba choreografové obhájili svá někdejší vítězství a prokázali, že se od té doby posunuli k umělecké zralosti.

Přesvědčivou vítězkou soutěže se stala Řekyně Iris Karayan. Uvedla dílo Leg acy, strhující sólo na hudbu Concerta per clavicembalo ed orchestra da camera – Drammatico Jiřího Temla. Originalita tanečního jazyka, který jako byměnil samu anatomii tanečnice; ta se pohybuje jako vykloubený Picassův obraz, který sestoupil omylem ze zdi. Překvapivá hra tělesných tenzí, překvapivé rytmy reagují na podněty Temlovy hudby, avšak vytvářejí autonomní taneční výpověď s vyústěním střelhbitých otoček a spirál. Dílo nepostrádalo humor a euforizovalo diváky. Tanečnice přivádí na mysl vzpomínky na Nižinského, ranou Marie Chouinard. Jako svou volnou tvorbu uvedla Iris Karayan A time to mourn – animální duet dvou lvic potřásajících hřívami, ponor do nejspodnějších vrstev lidské paměti, kdy se vědomí teprve rodilo zmítáno divokými instinkty. Další ceny uděleny nebyly.

Festival je jako každoročně uzavřen slavnostním koncertem z díla skladatele tohoto ročníku a tanečním koncertem vítězů. Vedle choreografií Iris Karayan bude dána příležitost choreografické debutantce a studentce KonzervatořeDuncan centre Anežce Stráníkové, která uvede svou soutěžní práci na Temlovu Hommage a Michelangelo – Hledání tvaru pod názvem Setkání s Michelangelem.

Projekt je realizován za podpory: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. m. Prahy, International Visegrad Fund, Řecké velvyslanectví, Slovenský institut v Praze, Nadace Život umělce České Centrum Praha, MĚSTSKÁ ČÁST PRAHA 4.

Partneři festivalu: Orkesztika Foundation, Asociácia súčasného tanca, Śląski Teatr Tańca

Mediální partneři: A2 kulturní čtrnáctideník, Nový prostor, Hudební Rozhledy, Taneční Zóna, Metropolis, magazín Salto /sk/, časopis Vlna /sk/ Bio Oko, Aerofilms s.r.o. a kino Světozor, Radio Etno, ČRo 3 – Vltava, tanecniaktuality.cz, Pragoplakát s.r.o.

V pražském Divadle Duncan Centre proběhl 10. ročník choreografické soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové, která se v posledních letech koná v rámci Festivalu Nové Evropy. Novou Evropou je míněno středoevropský a východoevropský prostor, odkud přicházejí mladí choreografové do 35 let, aby se představili publiku, ucházeli o cenu a setkali navzájem. Letos viděl festival díla tvůrců z České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Maďarska, Polska, Řecka a Turecka.

Soutěž i festival založila Eva Blažíčková, ředitelka Duncan Centra a přímá žákyně představitelky předválečného soudobého tance u nás, podle níž je cena nazvána, Jarmily Jeřábkové. Eva Blažíčková věnuje obzvláštní pozornost podpoře muzikálnosti tanečního projevu a soutěž má svou specialitu – povinnou část na hudbu moderního českého skladatele. Letos byl „povinným“ skladatelem Kryštof Mařatka, mladý Český skladatel, působící úspěšně v Paříži.

Festival byl otevřen slavnostním večerem, v němž se s novými choreografiemi představily loňské vítězky. Duo Lang Katariny Papageorgiou s nezvyklým kluzkým pohybem, jakoby přicházející z neznámé dimenze, zůstalo nejoriginálnějším dílem celého festivalu.

Letos pětičlenná mezinárodní porota, v níž nechyběl John Ashford z legendárního londýnského tanečního divadla The Place, udělila ex equo dvě druhé ceny. První a třetí nebyly uděleny.

Jednu z cen získala Řekyně Maria Koliopoulou, která představila jako povinnou skladbu Action 3 na Exaltum a FablesKryštofa Mařatky a volnou choreografii Action 1.3. na pozadí zvukového designu Yannise Isidoroua. Maria Kaliopoulou je zralá, konsekventní konceptuální choreografka a tanečnice velké jevištní prezence. Její práce je výtvarně elegantní, poučená v soudobých trendech.

Další druhou cenu získala Kateřina Stupecká z České republiky, která provedla na Astrofonii Kryštofa Mařatky sólo pod názvemDa Capo a ve volné skladbě na hudbu Arvo Pärta trio Al Fin. Kateřina Stupecká je skvělá tanečnice, vyzařující energii. Komplikovaně a exaktně odpovídá na výzvy hudby i prostoru.

Obě vítězky se představí i v závěrečném gala koncertu, kde hudební trio ArteMiss provede Mařatkovy skladby a skladatel bude osobně improvizovat na klavír, přičemž taneční a improvizující partnerkou mu bude Dora Hoštová, jedna z nadějí naší mladé choreografie.

Tisková zpráva Festivalu Nové Evropy 2007

V divadle Duncan Centre proběhl Festival Nové Evropy, v němž se představilo šestnáct choreografií mladých tvůrců z Bulharska, České republiky, Estonska, Kypru, Polska, Rumunska a Řecka. Dva večery byly veřejně prezentovaným finále soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové. V úvodním večeru, který předcházel vlastní soutěži, se představili vítězové loňského ročníku Ceny JJ s novými díly. Byly jimi Márta Ladzjánszki s dílem Flame, Dora Hoštová a její Bio-Graf a Dagmar Chaloupková – „X“.

Cena Jarmily Jeřábkové zavazuje každého choreografa k vytvoření dvou děl – volné kompozice a choreografie na hudbu povinného skladatele. Jsou to skladatelé české moderny. Skladatelem letošního ročníku byl Luboš Fišer. Skladatel pro příští rok bude ředitelkou konzervatoře a zakladatelkou soutěže Evou Blažíčkovou vyhlášen při slavnostním závěrečném večeru, v němž se představí noví vítězové. Jsou jimi Klára Alexová z české republiky za duet Hidden Rooms (spolu s Terezou Lenerovou) a sólo K13OMNATA. Mezinárodní porota ocenila její schopnost vytvořit silnou a napínavou atmosféru, velkou tělesnost jejího projevu a celkový tanečně-divadelní koncept. Druhou cenu získala Katerina Papageorgiou z Řecka za sólo Ostia a duet Noose. Šlo o zralý taneční a choreografický projev, zejména při práci s hudbou Luboše Fišera (15 listů z Dürerovy Apokalypsy), kdy dokázala pohybovou akcí předjímat dramatické vpády hudby a vytvářela tak situace plné napětí. Třetí cenu získala Milena Ugren Koulas z Kypru za While walking, kdy před diváky předstala jako novodobá bakchantka, posedlá a zároveň mající plně pod kontrolou své tělo. Slavnostní večer bude doplněn jak je na soutěži zvykem exkluzivním koncertem z díla skladatele L. Fišera. Provede ho houslista Ivan Štraus a Zemlinského kvarteto.

Letošní ročník soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové byl jeden z nejúspěšnějších a naplnil ideu zakladatelky vybudit mladé choreografické síly „nové Evropy“.

26. listopadu 2007

Mezinárodní choreografická soutěž pro původní taneční tvorbu sedmý ročník 2006

Ve dnech 24. – 27. 11. 2006 se v prostorách Konzervatoře Duncan centre a Divadla Duncan Centre, konal 7. ročník mezinárodní choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové.

V konkurenci tvůrců z Arménie, České republiky, Maďarska, Polska, Rumunska, Turecka a získali v letošní soutěži ocenění mezinárodní poroty tvůrci z České republiky a Maďarska. Dagmar Chaloupková z České republiky získala 3. cenu, Marta Ladjanszki z Maďarska a Dora Hoštová z České republiky se podělily o 1 a 2 cenu.

Podstatným rysem soutěže je její povinná část – dílo inspirované hudbou českého hudebního skladatele druhé poloviny 20.století, kterým byl v letošním roce skladatel Jan Novák. Výjimečnou událostí se stal závěrečný večer soutěže, kde kromě uvedení vítězných děl, zazněl koncert z díla Jana Nováka v provedení jeho dcery, flétnistky Clary Novakové, žijící v Paříži.

Skladatelem pro příští ročník soutěže byl zakladatelkou soutěže Evou Blažíčkovou vyhlášen Luboš Fišer.

Soutěž, kterou od roku 1999 organizuje občanské sdružení Cena Jarmily Jeřábkové a pražská Konzervatoř Duncan centre, je určená tanečníkům a choreografům do 35 let věku z oblasti současného tance a tanečního divadla ze zemí středoevropského a východoevropského regionu. Soutěže se dosud zúčastnili, kromě umělců z ČR a Slovenska, tvůrci z Maďarska, Polska, Slovinska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Bulharska a Rumunska.