Turné vítězů – Cena Jarmily Jeřábkové 2015

TISKOVÁ ZPRÁVA

Nina Vangeli

Na konci září vyvrcholilo koncertem v divadle Archa mezinárodní letní turné vítězů posledního ročníku choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové.  Turné zahrnovalo středoevropské země, jejichž mladí choreografičtí adepti především soutěž o Cenu JJ vyhledávají.  Vítězové se představili na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a České republice. Dramaturgii turné tvořily nové opusy vítězných choreografů, které vznikly na základě (peněžitých) cen soutěže – jak právě plyne ze soutěžních  podmínek. Cena Jarmily Jeřábkové takto začínající choreografy stimuluje k nové tvorbě a podporuje její veřejné uplatnění. A letos poprvé i v mezinárodních souvislostech.

Své choreografie ve slavnostním večeru v divadle Archa představili – a zúčastnili se jejich provedení i jako interpreti – Inga MikshinaRoman Zotov a Pavla Vařáková. Vystoupení se těšilo vřelé odezvě plně publikem obsazeného sálu, a plným právem. Choreografie absolventů konzervatoře, ve dvou případech absolventů poměrně čerstvých, byly suverénní v názoru, emotivně vtahující a provedené v současném tanečním feelingu.

Inga Mikshina, rodačka ze Sibiře, dokončila před rokem studium na konzervatoři Duncan Centre. V divadle Archa představila dílo s názvem Hannah Hariet Chaplin cca 1925. Choreografie je ponorem do vnitřního světa, vzpomínek a utkvělých představ Chaplinovy matky, jak ji líčí Charles Chaplin ve svých memoárech. Ústředním motivem je pozvolné zatemnění mysli hrdinky. Diváci koncertu vítězů shlédli druhou verzi tohoto  titulu. – Verze první, uvedená v rámci soutěže, byla zalidněnější, a tím i plastičtější, přinášela rozlišitelné charaktery, a jakkoli neupadala do narace tanci cizí, uváděla srozumitelně do situace, z níž pak jednotlivé, i bizarní, atmosferické a intuitivní taneční výkony a jejich nahuštěná emocionalita organicky a čitelně vyvstávaly. Vedle tance se zde uplatila i herecká exprese. Celek byl chvějivým obrazem, nahozeným citlivým štětcem. – Aktuální verze, uvedená v Arše, byla redukována na tři tanečnice, snad znásobené Hanny/Hariet Chaplin, a vyjadřovala nefigurativně esenci stavu ženské duše, topící se nezadržitelně v sobě  samé.

Přinesla hypersenzitivní tanec tří charismatických tanečnic – samotné choreografky Ingy Mikshiny, Johany Pockové a Kristýny Šajtošové. Byl to tanec ztrojnásobené duše Hanny Hariet. Elegantní jednoduché dlouhé šaty tří tanečnic byly nevtíravým náznakem odvanuté doby. Tanec to byl melancholický, hypersenzitivní, pravdivý ve výrazu a kultivovaný. – Na druhou stranu nové zabstraktnělé verzi chyběly drobné citové drápky, drobné úchytku, útržky reality, kterými by se tvůrkyně dostala diváku na kůži až za čistě estetický vjem, k vjemu osudovému, tragickému. Nestačí melancholie tanečnic, smutek se musí zarýt do diváků.

Budeme-li se na tuto choreografii dívat jako na součást trendu fyzického divadla, který aktuálně v „pražské škole“ tance vítězí, pak by šlo o její jemnou variantu, variantu jemných, ostýchavých a sesterských dotyků, variantu jing.

Také Roman Zotov uvedl pod názvem Alisa Vasanta a pod značkou A+1 Company (za níž se skrývá dále spolutvůrce a tanečník Ivan Volkov) variaci na svou původní soutěžní choreografii. I v tomto případě šlo o fyzické divadlo, ale velmi expresivní, které představovalo naopak živel jang, a nejenom proto, že tvůrci i interprety byli muži. Ale hlavně proto, že to bylo podobně jako výchozí soutěžní choreografie „vykolejující fyzické divadlo, složené ze sledu trápivých snů. Absurdní, lehce  naturalistické, trochu ready-made“. Nové dílo je  pokračováním a rozvíjením nalezeného stylu. – Mužská přítomnost, doslova mužská tělesnost zde hrají zásadní roli. – Dva do půl těla obnažení mladí muži se drží se svým tancem dlouho hodně při zemi. Pozorovat, byť jen poloobnažené exponované mužské tělo, je svým způsobem náročné. Je to znepokojivě intimní. Stále totiž na takový pohled nejsme úplně zvyklí. Celá tisíciletá kultura nás vedla k pohledu na ženské tělo; dívat se na obnaženého muže je stále jaksi nepatřičné. Právě tak je fyzický dotek dvou mužských těl mnohem fyzičtější než sesterská intimita ženských tanečnic. A jako by se ani oni sami, dva obnažení (a tušíme i zpocení) muži necítili ve svých tělech komfortně, hledají na podlaze, a pak v celém prostoru nové tvary a polohy těla, nové možnosti přiměřenější, komfortnější, méně bolestné fyzické existence. Nebo někdy, zdá se, naopak bolestnější. Krása jde stranou, exhibice jde stranou, ohled na dámy v publiku jde stranou. Nejsou to jen nějaké ásány, tanečníci brázdí prostor jako jako přízemní víry, vytřepávají prostor jak staré prostěradlo. – Oba tanečníci podali zajímavou a náročnou definici muže.

Choreografka Pavla Vařáková ze skupiny EKS uvedla choreografii She, v níž tančí Kateřina Blažková, Zdena Hüttlová a sama choreografka. Jak plyne z názvu choreografie, jde o nejistotu ženy uprostřed tísnivých pravidel společnosti. Ve stylu tance převažovala jakási citlivá abstrakce. Kultivovaný taneční projev proto nedokázal vykoupit ani konkretizovat příliš obecné téma ženy, a asi ani neměl šanci odpovědět na sofistikované otázky po místě ženy v dnešní společnosti, předsudcích, kterým je vystavena, jejímu vnitřnímu rozporu s běžně chápanou realitou – jak si dávala za úkol choreografka. Trocha rekvizitní komiky (jakési hry se štokrlátkem) do problematiky jasno nijak zvlášť nevnesly. Co zbylo, byl velmi citlivý tanec tří vzájemně napojených tanečnic.

view all