Přednáška v rámci workshopu pro taneční pedagogy, 2010

Než začneme s otázkami, ráda bych oponovala názoru, že tanečník je jakousi jepicí, jejíž život končí záhy poté, co se zrodí.

To možná platí u některých výkonných baletních umělců, ale u ostatních všech tanečních oblastí, zvláště u současného tance, to prostě neplatí. Profesní život nemůže končit odchodem z jeviště do předčasného důchodu. Ten názor se ještě občas objeví, ale je k smíchu, je to stále používané klišé. Skutečný profesionál najde v každém období svého života svou důležitou roli pro společnost i jistý dobrý pocit užitečnosti spojený s pocitem osobního naplnění.

Bylo by velmi smutné, kdyby impuls, který dostala naše společnost politickými změnami v roce 1989 nepoznamenal i vývoj tance. Současný tanec dostal svou šanci k profesnímu vzdělávání právě až poté. Ani se mi to s odstupem času nechce věřit, ale je to tak. Z politických rozhodnutí byla po převratu v roce 1948 taneční profese oklestěna na klasický baletní trénink, případně rozšířený o specializaci na lidový tanec – to pro reprezentaci naší kultury před světem. Vnímám to takhle ostře. Ztratili jsme mnoho času a stále se vlečeme za zeměmi, které mají před námi náskok půl století.

Až po listopadové revoluci konečně mohly vzniknout některé profesní školy zaměřené na tanec v tom nezbytném, širokém smyslu toho slova. Postupně začalo pracovat několik skupin současného tance, choreografové i občanská sdružení organizující představení současného tance, mohou žádat o granty a celá řada dalších věcí se dala do pohybu. Konečně si můžeme předávat zkušenosti se zahraničím, můžeme prezentovat své umění i pedagogické metody všude, kde si nás žádají – úžasné. Máme konečně možnost vzdělávat taneční pedagogy s novým, otevřeným způsobem myšlení. Dostali jsme šanci, ale čeká nás ještě dlouhá cesta, protože společnost jako taková, pokud vůbec bere na vědomí umění jako důležitou součást plnohodnotného života, vnímá tanec stále ještě jako cosi okrajového. To se týká publika i institucí. I v tom nám chybí těch čtyřicet let.

Navíc se stále přeme o své místo na slunci s některými zatvrzelými jedinci, zvyklými na jejich výsadní postavení v minulé éře. Jako velké mínus vidím absenci vzdělané a otevřené taneční kritiky a všudypřítomnost nových šikulů a šikulek, co prodávají umění. Často mají pokleslý vkus, a hlavně všechno měří množstvím peněz, módními trendy a popularitou. To je novodobá škodná, protože svádí na scestí svými lákadly.

Položeno na váhy v obecné rovině – výrazně ale převažují pozitiva.

Ano, rozhodla jsem se po dvaceti letech, kdy jsem žila intenzivně s Konzervatoří Duncan centre téměř 24 hodin denně, požádat o uvolnění z funkce ředitelky této školy. Počítám 20 let, protože k těm sedmnácti létům, kdy jsem školu vedla, počítám ještě roky, kdy jsem její program připravovala a snažila se jej prosadit. Podařilo se, Konzervatoř Duncan centre byla zapsána do sítě státních skol a v září 1992 zahájila výuku. Pan ministr Piťha osobně přestřihl pásku a vpustil do bran školy obrovské množství slavnostních hostí, kteří se s námi přišli radovat. Činnost konzervatoře se za ta léta rozrostla do veliké šíře, má spoustu uchazečů o studium, ale jedna náruč už to všechno nestačila obsáhnout. Rozhodla jsem se oprostit se od té úřednické části povinností a požádala jsem o uvolnění z funkce ředitelky konzervatoře. Podařilo se, že konkurz vyhrál a do čela školy se postavil absolvent Konzervatoře Duncan centre a můj žák Michal Záhora. Zdůrazňuji to slovo žák proto, že za žáka považuji toho, kdo nejen dosáhl vzdělání, ale sdílí se svým učitelem i hodnotový svět. A zdaleka nejde jen o Michala Záhoru, takových osobností je v konzervatoři celá řada a já jsem mohla odejít bez starostí o budoucnost školy.

Mohu se tak věnovat jiným důležitým úkolům, které s našimi vizemi úzce souvisí, ale nejsou přímo programem školy. Navíc stále v „Duncanu“ (jak se tak hezky naší konzervatoři všeobecně přezdívá) učím Didaktiku a Metodiku, Improvizaci a Tvorbu.

Mezi mladou generací mám řadu opravdových přátel – mají ideály, nejsou lhostejní, ani ohební podle momentálního směru vanoucího větru. Jsou si vědomi sebe sama, a přitom dokážou být pokorní.

Domnívám se že to nejdůležitější, co se podařilo založením školy, bylo prolomení jakési nesmyslné hranice mezi tak zvaným profesionálním tanečním uměním, čímž bylo míněno to, co se dělo v kamenných divadlech za peníze, a mezi tím, co se dělo všude jinde bez nároků na honorář a bylo přitom zatlačováno do podpalubí a pohlíženo na to s patřičné „profesionální“ výše. Konzervatoři Duncan centre bylo oficiálně – protože ve státní instituci – umožněno poprvé tuto hranici zbořit programem profesního vzdělání pro oblast současného tance. Úspěchy absolventů na poli interpretačním, ale především v oblasti choreografické tvorby jsou zřejmé, zdokumentované a jsou pro mne důkazem, že se dobrá věc podařila.

Konzervatoř byla požádána, aby poskytla své „know how“ a spolupracovala na vytvoření programu katedry Performing Arts pro Bilgi Univerzitu v Istanbulu. Naši pedagogové pravidelně na této univerzitě přednáší a vyučují nadšeným studentům metodu Duncan.

Konzervatoř poskytuje svým studentům vyšších ročníků pedagogické vzdělání a já jsem šťastná, že řada absolventů se již v době studia profiluje tímto směrem. Považuji za jeden z velkých úspěchů, že se daří motivovat studenty pro pedagogickou práci v tanečním oboru.

Založením Konzervatoře Duncan centre a rozšířením o další subjekty a aktivity se podařilo postupně naplnit to, co jsem si předsevzala – vytvořit v Čechách konečně místo pro současný tanec.

Konzervatoř Duncan centre poskytuje kromě řádného vzdělávacího programu svůj prostor Společnosti pro taneční a múzickou výchovu, jejíž dramaturgie uvádí v Divadle Duncan centre program Con tempo, zaměřený na uvádění současné české i zahraniční taneční tvorby. Součástí tohoto programu je cílená spolupráce mladé skladatelské a choreografické generace. V Divadle Konzervatoře Duncan centre již dvanáctým rokem soutěží mladí choreografové ze střední a východní Evropy o Cenu Jarmily Jeřábkové, která se uděluje v rámci mezinárodního Festivalu Nové Evropy.

Na neposledním místě je i to, že se podařilo soustředit v konzervatoři skupinu pedagogů, která funguje na jakémsi „samočisticím efektu“. Ten, kdo nesouzní s hodnotovým světem školy, dříve nebo později školu sám opustí, tím odpadá řešení zásadních nedorozumění. To vnitřní souznění jsem si nedávno ověřila při přípravě projektu Špalíček.

K projektu Špalíček jsem byla oslovena Alešem Březinou z Institutu Bohuslava Martinů. Neváhala jsem se svým ano, protože jsem tak získala možnost oficiálně zveřejnit to, co vím ze své celoživotní zkušenosti – prostřednictvím tance se dá zásadním způsobem pozitivně ovlivnit život člověka. Ta dva roky trvající zkušenost byla ohromující pro všechny skupiny zúčastněných. Nemá smysl o tom víc psát. Kdo se zúčastnil, nebo viděl, ať představení nebo dokument Olgy Sommerové o procesu přípravy, tak ví, o čem mluvím. Navíc jsme si ověřili, že potenciál dětí není využíván v celém spektru jejich možností, že na děti většinou nejsou kladeny dostatečné nároky, ať už vytyčováním a dodržováním mantinelů, které se prostě ve společenství lidí nepřekračují, tak i v tlaku na opuštění pohodlí a dotahování k jejich individuálnímu maximálnímu výkonu. Dětem je neuvěřitelná spousta věcí nabízena, ale málokdy jsou pro něco svým dospělým okolím skutečně motivovány. Ale jde to. Dá to velkou práci, ale jde to. Byla to úžasná zkušenost.

To všechno jsou důvody, pro které usiluji o to, aby se Taneční a pohybová výchova stala jedním z předmětů všeobecného vzdělávání. O tom, že aktivní konání umělecké činnosti zušlechťuje a rozvijí aktérovu osobnost není třeba diskutovat. Tanec je ale jediné umění, které v sobě obsahuje člověka celého, jeho fyzický, duševní i duchovní potenciál. A právě touto svou podstatou má tanec neuvěřitelné výchovné možnosti.

Vytvořili jsme Charakteristiku Taneční a pohybové výchovy, která vymezuje cíle a zaměření tohoto vzdělávacího oboru do základního vzdělávání, včetně přínosu v oblasti utváření a rozvíjení klíčových kompetencí žáků. Výzkumný ústav pedagogický (VÚP) celý projekt zaštiťuje a uvádí v život. Na čtyřech školách pražských a jedné mimopražské probíhají již několik let pilotní projekty, tyto školy již Taneční a pohybovou výchovu zařadily do svých školních vzdělávacích programů, proběhla veřejná diskuse na portálu VÚP s jednoznačným pozitivním ohlasem. Zdá se, že vše je na dobré cestě. Velkým úkolem zůstává výchova vzdělaných a náležitě motivovaných tanečních pedagogů. Úvaha o celospolečenském dopadu zavedení taneční a pohybové výchovy do škol je totiž prostá: kultivovanou společnost tvoří kultivovaní jedinci.

Eva Blažíčková, březen 2010