FILOSOFIE Duncanismu

Na začátku tohoto století se Isadoře Duncanové silou svého přesvědčení o svobodě lidského sebevyjádření, revoltou proti klasickému chápání tance a společenským normám své doby podařilo vybudovat taneční školu, která měla od počátku internacionální charakter.

Během let své existence v různých světových metropolích rozpoutala taneční filosofie této školy lavinu, jíž se moderní tanec ubírá v tomto století dodnes.

V pojetí této filosofie není tanec jen estetickým pohybem. Tanec by měl být pojítkem mezi myšlenkami tanečníka a jeho přirozeným kultivovaným pohybovým výrazem. Isadora Duncanová chtěla ukázat vnitřní sílu taneční tvorby převyšující technickou dovednost.

V letech 1931–1932 působila škola Isadory Duncanové vedená její sestrou Elizabeth v Praze a našla si zde přímou pokračovatelku duncanovského stylu v osobě paní Jarmily Jeřábkové. Jarmila Jeřábková je považována za průkopnici moderního tance v Československu. V letech, kdy jakákoliv tvorba programově se hlásící ke svobodě lidského sebevyjádření, jako jedinému možnému chápání světa, byla odsouzena k živoření v umělecké ilegalitě, se Jarmile Jeřábkové podařilo vychovávat pokračovatelky této filosofie tanečního projevu.

Eva Blažíčková je žákyní Jarmily Jeřábkové a nositelkou „štafety“, kterou jí paní Jeřábková veřejně předala. Tento odkaz rozvíjí zodpovědně celý svůj umělecký život, ve své pedagogické, taneční a choreografické tvorbě. 

V roce 1992 založila Eva Blažíčková Konzervatoř Duncan centre a štafetu tak předává dál do rukou a těl mladých lidí, kteří si zvolili tanec jako život a život jako tanec.

Pedagogickým a uměleckým východiskem Konzervatoře Duncan centre je skutečnost, že každý mladý člověk má schopnost vyjádřit sebe sama. Hlavní úlohou učitele je pak pomáhat svým studentům kultivovat tuto schopnost tím, že jim umožní rozvíjet jejich tvořivost. Filosofie výuky na Konzervatoři Duncan centre je založena na víře, že umění je třeba prezentovat jako dobrovolné společné konání, jako společné utváření formy. Aktivní kontakt nejen s tancem, ale i s ostatními druhy umění jako jsou literatura, výtvarné umění, drama a hudba, přispívá k formování tvořivě nezávislého a všestranně vnímavého tvůrce. Na prvním místě je při výuce bezprostřední zkušenost studenta s poznáváním nároků, které klade tvůrčí proces. Taková zkušenost je nenahraditelná a zůstává člověku po celý život.

Kultivováním obecné schopnosti naslouchat a pozorovat můžeme obnovit úctu a vnímavost k našemu světu. Úctu, která umožňuje jednotlivci zůstat součástí tohoto světa a vnímavost, která skrze svůj postoj k realitě, umí pozorovat a vidět. Výchova prostřednictvím tance a jemu blízkých uměleckých forem může obohatit také všeobecné vzdělávání o tuto novou perspektivu a smysl pro harmonii se světem.

Eva Blažíčková, 1992