Duncan centre, můj návrat k tanci, můj návrat k sobě…

V Duncan centre jsem prožila dva nádherné roky na studiích. Musím říct, že mě tato škola – a tím myslím profesory, kteří mě učili, vrátili zpět do života.

Díky nim jsem šťastná a naplněná. Všichni v této škole se snaží vyzdvihnout kvalitu a smysl pohybu a tance, který není pouze formální, ale je bytostný a pečuje o člověka zevnitř ven a směřuje k utváření a prožívání společenství. Že nejsme individualita vedle individuality, ale svoji individualitu vkládáme do společného úsilí.

Myslím, že je důležité tuto filozofii hledat, být k ní otevřen, abychom ji byli schopni pochopit a přijmout. Je to cesta, proces. Je to dost často dřina, potýkání se s kritickou pravdou z očí do očí bez kudrlinek a lichotivých povzbuzení. Je to fyzický a mentální očistec, který ne každý ustojí, a to je zajímavé – že to ani tato škola nechce – ona jen nastavuje člověku zrcadlo pravdy, které někdy bolí, a tak člověk raději utíká pryč, aby odehnal nepohodlné překážky, které se mu staví do cesty. Možná jde raději ven, protože se bojí zůstat v sobě. Několikrát jsem to zažila na vlastní kůži, kdy jsem chtěla raději hodit zpátečku, ale naštěstí jsem to neudělala.

Je to výborná škola nejen pro tanec, ale pro život samotný. Učí člověka být lepším, a aby obstál hlavně sám před sebou, protože potom může předstoupit s čistým listem i před ostatní.

Zdenka Bartošová, 2022, tanečnice a choreografka